Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po třech letech se letos v květnu o pozornost znovu přihlásili CATTLE DECAPITATION. Značně vydařené předchozí album „The Harvest Floor“ bylo signálem k očekávání další porce skladatelsky neotřelého death-grindu.
Nejvýraznější stigma Kaliforňanů, a to dekadentní rozpoložení ze stavu konzumní společnosti, samozřejmě přetrvává jako hlavní motiv textového kázání. Po hudební stránce dostalo kvarteto zvířecí chuť sešrotovat veškeré mantinely extrémních žánrů, prohnat je společně se svými odvážnými ambicemi přes zlostně běsnící mašinu naprosto znamenitého muzikantství a tím vytvořit masivní, fascinující, krví potřísněný „Monolith Of Inhumanity“. Mohutná, avšak po produkční stránce naprosto precizně ukočírovaná tvůrčí energie, dobroušená až nelidskými výkony každého z čtyřlístku hudebníků, je navíc vyznamenána brilantním zvukem, který tolik postrádalo album předešlé.
Kapela si především pohrála se strukturami kompozic, jež čítají několik různorodých stavebních ploch profesorsky naprojektovaných v úžasně fungující celky. Každá ze skladeb disponuje díky takto využívaným změnám velmi dramatickým nábojem a doslova si přiková posluchačovu pozornost. Odhalování jednotlivých rovin je obvykle doprovázeno střídmými, nicméně velmi účinnými ekvilibristikami jednotlivých hráčů, majícími funkci rozbušky v cyklu perfekcionisticky řízené destrukce. Největší sílu ovšem představuje odvaha přistoupit k epičtějšímu vyznění, jíž odpovídají i stopáže jednotlivých válů, neklesající pod tři minuty, což je na spíše grindovou orientaci skupiny opravdu výzva - vzpomeňme např. na aktuální snahy patronů ROTTEN SOUND.
Hovořím-li o výpravnosti skladeb, tak člověk při poslechu novinky až žasne, co vše se dá za pět minut stihnout. Američané na ničem skutečně nešetří, základem přirozeně zůstává nejvyšší možný extrém. Zmiňme neustále kmitající široký rozsah Ryanova animálně vokálního rejstříku, v hojné míře povolávající do zbraně zkázu dotvářející sbory, se kterými mu pomáhají různí hosté, např. Lenard Leal a ostatní hoši z CEPHALIC CARNAGE nebo v „Projectile Ovulation“ řádící Mike Majewski z DEVOURMENT.
CATTLE DECAPITATION se dokonce podařilo více zapracovat na melodice, jež v několika případech rozkvete do vskutku nečekaných poloh, např. „Lifestalker“ podtržený bravurní heavymetalovou kytarovou vsuvkou Joshe Elmora, předvádějícího famózní kytarovou exhibici, kde kromě jiného dává připomenout zlaté časy thrashového věku v „Dead Set On Suicide“ anebo v „Your Disposal“ vyčaruje pravé blackmetalové zlo. Fantastický bicman David McGraw i novic Derek Engemann u tlustých strun dostávají rovněž dosti prostoru k tomu, aby zaznamenali nespočet na zadnici uvádějících momentů. Je to však především dokonalé teamové úsilí, co dělá nahrávku výjimečnou.
Nejde opomenout častý podsampling z dílny Johna Wiese, např. „Do Not Resuscitate“ nebo v dvojbloku „The Monolith“ a „Kingdom of Tyrants“, kde se můžeme poměrně logicky dostat do diskuze, jak by mohl vypadat „post-grind“. O tom ale možná až jindy, protože předpokládám, že „Monolith Of Inhumanity“ nezůstane nejlepším albem ošklivého káčátka death-grindového žánru. Diplom za jedno z nejlepších alb extrémní hudby letošního roku už ovšem ani tak CATTLE DECAPITATION nikdo z kapsy nevyrve.
1. The Carbon Stampede
2. Dead Set On Suicide
3. A Living, Breathing Piece Of Defecating Meat
4. Forced Gender Reassignment
5. Gristle Licker
6. Projectile Ovulation
7. Lifestalker
8. Do Not Resuscitate
9. Your Disposal
10. The Monolith
11. Kingdom Of Tyrants
Já se k chvále musím připojit. Málokomu se podaří naroubovat do tvrdého materiálu jemné melódie tak lehce a přirozeně.
9. listopadu 2012
Martin Lukáč
9 / 10
Pozoruhodný úkaz, táto kapela. Viem o nej dlho, aj nejaké dva staršie albumy by som doma kdesi vyhrabal, ale až aktuálny „Monolith Of Inhumanity“ si ma získal.
Predtým mi to „stínanie dobytka“ pripadalo ako síce extrémna, ale akási až na hranici upachtenosti uponáhľaná záležitosť. Mám na mysli to, že hudobníci ako keby toho mali na srdci strašne veľa a chceli to zahrať všetko naraz za dva a pol minúty. Hudba CATTLE DECAPITATION mala potenciál byť mimoriadne solídnou záležitosťou na pomedzí grind coru, brutálneho death metalu a nejakých melodickejších, v Európe koreniacich záležitostí, všetko hrané štýlom neriadeného výbuchu agresivity, čím sa dostavil výsledný efekt „urevanosti“ či „uvrieskanosti“ na spôsob PIG DESTROYER a podobných súčasných amerických grindových záležitostí.
A možno som len nemal náladu, alebo ma téma „zviera vs. človek“ bavila skôr v spracovaní takých ANIMALS KILLING PEOPLE. Pretože v roku 2012 ma kalifornskí vegetariáni (dnes už len dvaja zo štyroch členov kapely) bavia ako máločo iné, čo vyšlo. A to rozhodne nezačali hrať nejako uvoľnenejšie, ich agresivita je stále rovnako živelná a bezhlavá, zvuk rovnako ostrý, nepridali ani na podladení. Ale ich divoká zmes grind coru a death metalu má poriadnu šťavu, je pestrá, drviaca a výborne skomponovaná.
Mnoho zmien tempa, aj keď vládne to klepačkové, prepracované gitary, ktoré napriek tomu, že CATTLE DECAPITATION hrajú vyslovene moderné podanie štýlu, v prvom rade hrajú death metal a grind, a až tento zásadný podklad zdobia vhodne a funkčne umiestnenými trilkami, pískačkami a melódiami. Hustý rytmický koberec, ktorého výsledkom je neustály tlak, nápor na poslucháča, a ten má čo robiť, aby tie množstvá dokonale zoradených tónov stíhal.
Brutalita, energia, a do nej vkusné melodické pasáže a atmosférickejšie plochy, vďaka ktorým sú CATTLE DECAPITATION niečím viac než kapelou, ktorá si vystačí s vyznávaním jediného zákona - brutality (samozrejme aj také bandy treba a zopár ich to robí skvelo). Korunou výborného hudobného diela sú vokály Travisa Ryana (o.i. tiež MURDER CONSTRUCT), variabilné v extrémnych deathmetalových polohách – výlevka, growl, rev a škrek. A obohatené – tentokrát je to naozaj obohatenie, to v extrémnych žánroch inak býva presne naopak – o občasnú melodickú polohu. Lenže takú, ktorá znie tak akosi z iného sveta, zlovestne, možno až vyšinuto.
V Kalifornii sa teda podaril ďalší skvelý album, taký, po ktorom si predošlé nahrávky „dobytkárov“ vypočujem znovu, či náhodou pre mňa časom nedozreli.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.